Příběh o zemi Zaslíbené Zpět <<

Bylo ráno, slunce sotva vylo nad vrcholky Waspurakanu a osvětlilo jinak ponurý kraj, zjizveny mnoha propastmi, polosuchými keři a hlavně proslulý svými vyschlými řekami. Nebylo divu, vždyť zdejší podnebí bylo nejteplejší ze všech okolních zemí a tak i když se teprve slunce vyklubalo ven už teď bylo cítit, že to bude jeden z mnoha horkých dnů, kterých je zde nespočet.

Obě armády již stály na svých pozicích.

Ze středu Yezdanů vyrazil jezdec a pomalu jel do středu země nikoho, mezi dvěma armádami. Ve středu svobodného vojska rostl rozčílený šepot. Jak se jezdec blížil nebylo pochyb, že je to on, onen obávaný nepřítel Ashvar, mág mágů. Princ kouzelník a velký nepřítel dobra.

Použil kouzla, aby jeho hlas slyšeli všichni vojáci jako by stál vedle nich.
"Prašivý psi. Poslední obnošené trosky zašlých ideálů!
Jest mezi vámi někdo, jehož krev je natolik žhavá, aby se mohl odvážit, postavit se mi v souboji."

Z klubka svobodných vojáků vyrazil jezdec a pokřikem. Phos se mnou vyrazil proti černokněžníkovi. Nasadil na tětivu svého luku šíp a vystřelil.
Se svým ošklivým a zlověstným smíchem učinil Ashvar několik rychlých pohybů.
Letící šíp na okamžik vzplanul a pak zmizel.

"Zkus přivolat svého prolhaného boha ještě jednou", zahrozil Ashvar.
"Uvidíme kolik pozornosti ti věnuje."
Ještě jednou zagestikuloval, ale tentokráte celou sérií složitých pohybů. Z jeho kostnatých rukou vyrazil paprsek rudo oranžového světla a zasáhl vojáka, který byl od něj nyní vzdálen jen několik metrů. Voják v sedle sebou trhnul a zachvěl se jako můra v plamenech. I se svým koněm bleskově zuhelnatěl a jejich těla dopadla na zem k nohám Ashvarova hřebce, který jen delikátně ustoupil stranou. Vzduch byl plný zápachu spáleného masa.
"Ještě někdo má odvahu?" zavolal Ashvar do náhlého ticha. Mezi vojáky se šířil jen zhrozený šepot, který se nedal považovat za odpověď.
"Ještě někdo má odvahu?" zavolal znovu Ashvar a očividně nečekal žádnou odpověď, protože začal otáčet svého koně zpět ke své armádě.

Náhle uprostřed svobodné armády nastal rozruch. Kruh obrů chránících krále se rozevřel a vypustil jediného jezdce. Nikdo nečekal, že král by byl natolik šílený, aby se odvážil postavit výzvě nepřítele. Byl sice dobrým vojákem, ale Ashvarova moc byla větší než lidská. Proti Ashvarovi, ale nevyjel král, nýbrž starý muž v ošumělém modrém rouchu, jedoucí na mule s pleskajícíma ušima.

Vrať se, přikázal mu ten muž. Totéž pomocné kouzlo, které zesílilo Ashvarův hlas, teď šířilo hlas i patriarchy svobodného vojska.
Tvé zlo, tě odsoudilo do věčných temnot již před stoletími. Vrať se do pekel. Ve svobodných horách není místo pro tebe, tvé zločiny a ni tvé přisluhovače.
Vojáci s úctou zírali na patriarchovi záda. Všichni věděli jak je nedbalý a veselý ve svém soukromí, ale teď shromáždil důstojnost, kterou jeho úřad vyžadoval natolik, že se to vymykalo všemu normálnímu, jako moc jeho protivníka.

Ashvar se, ale rychle vzpamatoval: "Ty starý blázne, jsi slepý, že se přede mnou opovažuješ žvanit o kletbách. I přes svou troufalost budeš do roka mrtev, stejně jako tihle nechápaví čumilové, kteří tak nikdy nespatří pravdu, kterou jim přináším. Přesto jim zde teď stojím tváří v tvář stejně jako tobě. Kdo tedy slouží mocnějšímu bohu?"

"Jednoho dne tvá rozpínavost skončí, ať je to dříve nebo později, co na tom záleží!"

Mluvili jako by tu byli sami, jen Ashvarův hlas se stále zvedal, až přímo ječel:
"Zhyň tedy ať vidí jak ti pomůže tvůj bůh."
Jeho ruce se začali svíjet stejnou sérií pohybů, jaké dříve použil proti jezdci. Ale patriarcha neskončil stejně jako jezdec před ním, i když se v sedle zapotácel jako by na něj někdo vložil velkou tíhu.

"Odmítám tebe i celé tvé zlé dílo", pravil. Jeho hlas byl přepjatý, ale důrazný.
"Dokud žiji tvá pošetilá magie na tomto poli vládnout nebude."

"To říkáš ty!"
Ashvar na patriarchu uvalil další kouzla a další.
Patriarcha nebyla ani nemohl být čarodějem, jaký by se mohl vyrovnat takovému protivníkovi. Několikrát se zapotácel a jednou dokonce málem spadl ze sedla. Nesnažil se o protiútok. Ale v sebeobraně byla jeho vůle nepřekonatelná. Jako dobrý válečník se snažil svého nepřítele jen udržet co nejdéle na dané pozici.
Snášel proto nebo odrážel magii, která by zničila i silnějšího, ale méně cílevědomého mága.

Nakonec tu marnou snahu Ashvar se vzteklým pokřikem vzdal.

Z knihy Videsoská historie

Důkaz toho, že elfové nemusí být tak dobří mágové jako džini, ale stejně jsou platnými členy aliance.