Příběh o Gwynwedovi Zpět <<
Venku zuřila sněhová bouře, ale uvnitř pevného srubu bylo příjemné teplo. V přítmí, které zde panovalo, se jako každý jiný večer sešli za pevným stolem stlučeným z hrubých fošen, bojovníci rodu, aby si odpočinuli po celodenní namáhavé práci. Jejich drsné tváře ozařovaly odblesky z otevřeného ohniště, když silnýma rukama odtrhovali kusy masa z pečeného kance a zapíjeli je silným pěnivým pivem. Když se nasytili, přišel čas vyprávění o tom, co se za celý den přihodilo, jak ulovili medvěda pustošícího jejich stáda ovcí, jak se na obzoru objevily nezřetelné plachty cizích drakarů. Jejich slova dychtivě poslouchal malý chlapec, schovaný v koutu místnosti a zahrabaný do kožišin poházených po podlaze a nahrazujících koberec. Poslouchal a v duchu si představoval, jak bojuje s dravou šelmou, jindy zas, jak od vesnice zahání kruté nájezdníky.

Ze všeho ale nejraději poslouchal příběhy slepého starce o dobách ztrácejících se v propasti dávných časů, o nesčetných hrdinských příbězích válečníků, objevitelských cestách odvážných mořeplavců, mocných královstvích, vznikajících, dosahujících slávy a zase zapadajících do zapomenutí. A tehdy poprvé uslyšel o tajemné zemi Gwynwedu - zemi oplývající bohatstvím, v níž člověk může dosáhnout naprosté svobody a volnosti, světě, ve které není slabých, nemocných a chudých, ale kde všichni tvorové žijí ve vzájemné lásce a přátelství. A tehdy chlapec sám sobě slavnostně přísahal, že opustí rodnou ves a neustane, dokud Gwynwed nenalezne, i kdyby tomu měl zasvětit celý svůj život.

Uběhla řada let. Z chlapce se již dávno stal muž. Na svých cestách poznal mnoho zemí a kultur. Ve všech nalézal nejmoudřejší muže té doby a trpělivě poznával jejich tajemství. Účastnil se temných rituálů a postupně získal znalosti, s nimiž se nemohl srovnávat žádný jiný člověk. Ale nikdo o Gwynwedu neslyšel. Nakonec se dobral do hlubokých pralesů, kde pod obrovitými velikány panovalo věčné přítmí. Zde se seznámil s podivuhodným národem elfů, kteří jej zasvětili do tajů přírody, umění naslouchat jí a získávat z ní netušenou sílu. Ale ani elfové mu nedokázali odpovědět na otázku, která ho pronásledovala od časného dětství: ?Kde se nalézá Gwynwed? S postupem času jej elfové zvolili svým králem a on s nimi prožil dlouhé věky. Ani si neuvědomil, že kolem něj plyne čas. Jeho přátelé a známí odcházeli, ale on zůstával neměnný. Jako by na něm leželo věčné prokletí, nenacházel klidu. Dvakrát byl svět ponořen do temnoty a on stanul před lavicí věčného soudu, ale vždy dokázal sebrat zbytky svých sil, vrátit se a vzkřísit nové království v bývalé slávě.

V temnotě mezi posledním zaniklým a nově vznikajícím světem zachytil a studoval tenké neviditelné nitky podstaty samotného vesmíru. A tehdy došel k přesvědčení, že každý si nosí svůj Gwynwed v sobě. Rozhodl se odhodit vše materiální, co jej ještě poutalo k zemi a studovat své nitro. A tak odešel do země džinů a založil nové království mezi nimi. Dal mu jméno Gwynwed, aby navěky připomínalo jeho omyl a svítilo jako maják pro všechny hledače pravdy.