Příběh o Ghostovi Zpět <<

Je tomu už mnoho let, co se první osadníci utábořili v průsmyku vysokých hor, kde byla krásná a průzračná řeka plná velice chutných ryb a kde zem byla natolik úrodná, že nebylo třeba jí nějak zvlášť upravovat pro pěstování obilí, či jiných plodin. Ovšem jedno je důležité. Tato půda se stala domovem mnoha set tisíců lidí, kteří založili nejprve malou ves s názvem Atholův Hněv. Začátky byly tvrdé a velice nepříjemné, jelikož o tuto nádhernou a bohatou zem měli zájem desítky, né-li tisíce jiných měst a národů. Ovšem ten, který přivedl své poddané na tuto zem, ji s nimi také dokázal nejednou obhájit. A tak se stal Pánem toho města, který si nechal říkat Ghost. Dobře věděl, že pokud by zůstal sám, bude jen otázkou času, kdy jej jiní, početnější a mocnější nepřátelé naprosto pohltí. Z žen udělají své děvy, z mužů otroky do těch nejhlubších dolů a z dětí poslíčky nebo sluhy do domů jiných pánů. A proto se snažil najít společenství, které by jej bránilo a naopak, které by byl schopný bránit on a jeho oddaný lid. První možnost se naskytla krátce po vztyčení vysokých hradeb okolo města. Tyto hradby udělali dojem na Pány z aliance Horda*Rudá Legie* a nabídli nám svou pomoc, pokud my budeme bojovat po jejich boku. Pán Ghost neodmítl takto lákavou nabídku. Ovšem, stalo se neočekávané. Tato aliance neměla dlouhé trvání. Hiearchie naprosto selhala. Nezbylo nic jiného, než řady této aliance opustit. Nedlouho nato se na obzoru objevila nová, možná lepší nabídka, než byla ta předchozí. Tu tvořila aliance, jež se nazývala Hoovernic. Pro nás poměrně neznámá, ovšem perspektivní. A opravdu, tato aliance byla vskutku velice dobrá a naučila naše vojáky, či jiné profese mnohému novému a doposud nepoznanému. Dokonce bylo nutno založit novou a větší knihovnu, jelikož zkušeností a svitků, kde byly tyto zkušenosti sepsané, bylo opravdu velice mnoho. Tak vznikla Svatá Knihovna, kde byla zaznamenána veškerá historie našeho lidu a našeho překrásného města.

Ale nic netrvé věčně a po dlouhé a velice prosperující činnosti byla i aliance Hoovernic postavena rozpadu a absolutnímu zániku. Nyní však jsme byly schopni se již o sebe postarat a každý, kdo se pokusil zabrat naše území nebo vyplenit naše krásné město byl bez milosti potrestán. Ale to nejde dělat věčně, nakonec se divoké kmeny spojili a my jsme museli hledat pomoc v nějakých velkých aliančních uskupení. To nám nabídla aliance Šedá Myš. A vskutku, to byl krok, na který jsme čekali tolik věků, tolik dnů a nocí ... tato aliance, v čele s Pánem Wawrym z města w@w, nám nabídla pomocnou ruku v době, kdy jsme to nejvíce potřebovali. Naoplátku jsme přislibili pomoc v otázkách vojenských útoků a magie. Téměř žádná aliance se s námi nemohla měřit po několik věků. Byly jen výjimky, které nás donutili k ústupu. A dokonce jsme se pokusili několikrát o vybudování budovy, která ve světě Červeného Draka znamená patrně víc, než cokoli jiného co by stálo za zmínku. Ano, pokusili jsme se několikrát o vybudování Paláce Posledního Soudu, jež by nás povznesl na úroveň nejúspěšnější aliance daného věku. Vím, mnozí by nesouhlasili, ale v té době, kdy jsme se pouštěli do těch neuvěřitelných krveprolití a masakrů, které tato budova s sebou přináší, by to opravdu stálo za obdiv. Dlouhá léta bojů a násilí a jen krátká období míru s sebou však přinesli něco, co jsme jakožto aliance nečekali. Barbarské kmeny se spojili v jeden a napadli naší alianci. Vyplenili hned 9 ze 17ti našich měst v alianci, než se nám je podařilo zastavit a porazit. Nebylo na zbyt, museli jsme se smířit s tím, že patrně budeme muset přežívat bez našich dlouhověkých spojenců, kteří souhlasili s příslibem věrnosti a oddanosti.

Ovšem, plamínek přeci jenom zahořel. Sousední aliance, Svobodné hory, dlouholetý spojenec s neotřesitelnou historií a zvučným jménem, měl podobný problém. Proto jsme se rozhodli o sjednocení našich aliancí. Pochopitelně pod jménem Svobodných hor, jelikož jejich věhlas byl slyšet i v těch nejtemnějších koutech zemi Červeného Draka. Netrvalo dlouho a všichni, do jednoho, jsme byly spokojeni s novými členy aliance a naše souhra v otázkách vojenských konfliktů se blížila takřka úžasu. V nejbližší budoucnosti nás nečekalo nic jiného, než ještě větší věhlas, uznání a respektu nejen mezi spojenci, ale i všemi soupeři. Naším symbolem se stal nádherný a velice mocný Svobodohorský meč, jenž určoval, kdo ze soupeřů bude žít a kdo bude zabit. Naší silou se stal fakt, že jsme nikdy nikoho nepřepadli, ba dokonce ani v dobách, kdy to žádali naši spojenci. Toto jsme porušovali pouze v dobách stavění Paláce Posledního Soudu, kdy přání spojenců a jejich úspěch na této cestě měl vyšší cíl, než byl ten náš. A když už mluvíme o Paláci Posledního Soudu, i my jsme se pustili do boje o to, abychom jej postavili. A vskutku, povedlo se, a né jednou, ale hned dvakrát. Respekt už nebyl nepsaným zákonem pro Svobodné hory, ale již doloženým faktem. Přeci jen bylo velice málo aliancí, které rozhodli o výsledku věku dvakrát. A smím-li být tak smělí, já, kronikář a knihovník Svaté Knihovny ve městě Atholův Hněv, domov Pána Ghost, tak by tohoto úspěchu bez naší pomoci možná ani nebylo. Pánové z ostatních měst ve Svobodných horách se dokonce shodli na tom, že schopnosti našeho Pána Ghosta by mohly být využity v boji proti nepřátelům a tak se rozhodli jej jmenovat vojevůdcem, aby mohl společně bránit hranice Svobodných Hor a trestat ty, jež se je pokusí bez povolení narušit... a dnes? ... Kdo ví, jak to bude dál, kdo ví, co se bude dít a co se ještě stane. Budoucnost není dána, tu vytváříme my a stejně tak se díky tomu vytváří příběh, který bude vyprávět o skutcích města Atholův Hněv a jeho Pánu, Ghostovi ....